Jeden ze zákonů obecně slovanské akcentologie, pojmenován je po V. A. Dybovi. Zákonu se věnovali i další lingvisté, např. V. M. Illič‑Svityč, F. Kortlandt, P. Garde, R. F. Feldstein, R. Sukač aj. (viz Literaturu). Předpokládá se, že existovala (po oddělení jaz. baltských) dvě původní slovanská akcentuační paradigmata: paradigma s přízvukem fixovaným na kořeni (API) a paradigma s mobilním přízvukem (APII). V API se rozlišovaly dva podtypy: akutový, např. ⁺làpa ‘tlapa’ a cirkumflexový kořen, např. ⁺žêna ‘žena’. Tyto dva typy ale (na rozdíl od jaz. baltských) neexistovaly u typu APII, kde u tvarů s přízvukem na kořeni byl pouze cirkumflex, např. golvà-gôlvǫ. Akutové mobilní tvary byly neutralizovány do podoby patrně krátké stoupavé intonace. Tato intonace se šířila i do typu API, kde neutralizovala cirkumflexové kořeny, např. ⁺žêna > ⁺žèna. Následoval posun přízvuku doprava ⁺žèna > ⁺ženà. Původní paradigma se stálým přízvukem na kořeni se tak rozštěpilo na paradigma se stálým přízvukem na kořeni a akutovou intonací a na paradigma se stálým přízvukem na koncové slabice s intonací, která byla patrně krátká. Pokud nová přízvučná slabika byla dlouhá, např. ⁺vòljā > ⁺voljā, došlo k retrakci přízvuku doleva. Nová přízvučná slabika se pak změnila na neoakutovou (Stangův zákon): ⁺vòlja, srov. stč. vóle > vůle, podobně kůže, vůně. D.z. také vyvolal kvantitativní kontrast v kořenových slabikách. Přízvuk se totiž mohl posunout jak z krátké slabiky, tak ze slabiky dlouhé. D.z. se tyto slabiky staly předpřízvučné a zachovaly kvantitativní kontrast, viz č. tráva, touha, kroupa, líska, díra proti žena, koza, pila, ruda.